Ars longa, vita brevis

Říjen 2009

Charles Baudelaire (Květy zla)

12. října 2009 v 20:26 | Shans |  Poezie



http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/archive/8/85/20081116222210!Charles_Baudelaire_1855_Nadar.jpg



Vzpomeňte, duše má, nač za letního rána,
jak stvořeného pro lásku,
jsme přišli: u cesty
zdechlina rozežraná
na horkém loži z oblásků,

s nohama nahoru jak žena všeho znalá
a potíc jedy zpod žáru,
nedbale nestoudně dokořán otvírala
své břicho plné výparů.

Na tuto hnilobu zářilo slunce zlobně,
jak dopéci by chtělo tu
a velké Přírodě zas vrátit stonásobně,
co spojilo kdys v jednotu;

a nebe patřilo, jak zdechlina v své slávě
jako květ rozvíjí se dál.
Takový silný puch, že vy jste z toho v trávě
div neomdlela, na vás vál.

A mouchy bzučely nad břichem, z jehož hnilob
dralo se černo páchnoucích
pluků larv, valících se jako černý sirob
podél těch cárů živoucích.

To všecko klesalo a stoupalo jak vlna
či perlilo se praskajíc;
to tělo, řekl bys, nafouklé mlhou zplna,
množí se, žije ještě víc.

Ten svět tak prazvláštní zněl hudbou, jako v dálce
peřeje nebo vítr zní,
či zrní, které se obrací na opálce
za rytmického třesení.

Tvary se stíraly a jenom snem už byly,
na dávném plátně lehýnce
hozeným náčrtem, jejž mistr v pravou chvíli
dokončí dík jen vzpomínce.

Tam za skalisky nás pozorovala vztekle
neklidná psice, číhajíc
na chvilku, kdy se zas zakousne do rozteklé
mršiny, z níž teď nemá nic.

- A přece jedenkrát budete, není zbytí,
jak tohle svinstvo plné much,
vy, hvězda očí mých, vy, slunce
mého žití,
vy, vášeň má i strážný duch!

Ano! jak tohleto, královno spanilosti,
svátostmi zaopatřenou
vás dají do země práchnivět mezi kosti,
pod tučnou trávu zelenou.

Pak rcete, kráso má, těm červům, kteří v šeru
polibky žrát vás budou dál,
že božskou podstatu i tvar svých lásek věru,
ač dávno tlím jsem uchoval!

Setkání

12. října 2009 v 20:17 | Shans |  Moje tvorba





http://img.profilek.cz/obrazky-na-profil/polibek-3.jpg


Věřím v radost,
které je tak málo.

Na smutek,
ten si mě vždy najde.

Na slunce..
jenž se na mě smálo.

A na lásku,
ta do srdce se krade.

Čas

12. října 2009 v 20:07 | Shans |  Moje tvorba







Snad byl to jen stín,
ten odvlátý čas.
Já však nenašla rým,
na tento špás.
Tak vem to ďas,
já nakouknu vpřed..
Přec znáš to dál,
stojí tam zeď.

Arthur O'Shaughnessy

12. října 2009 v 19:32 Poezie



http://img4.ct24.cz/multimedia/images/8/726/big/72511.jpg

Óda


Jsme tvůrci hudby.
A jsme snílky snů,
kráčejícími podél opuštěných vlnolamů,
a sedícími u pustých potoků,
světem opuštění a svět opouštějící,
na který svítí bledý měsíc:
přesto jsme hybateli a otřásači
světa navždy, jak se zdá.

Arthur O'Shaughnessy, 1874